KARLOVY VARY SE NEOBEJDOU BEZ ODSTÍNU LUDWIGA VAN BEETHOVENA

http://www.youtube.com/watch?v=BR66qxphha4

JEHO MILOSTNÁ KORESPONDENCE V ČAROVNÝ DATUM 6.7. RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO

http://www.youtube.com/watch?v=fep2aT8EYZg

Tyto dopisy napsal Ludwig van Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.

6. července ráno

Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než tím), že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou mysl nad tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u mne s Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro sebe a pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné právě tak málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera ráno ve 4 hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale jaká strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v noci, strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu, vůz se musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových 2 postiliónů, jaké jsem měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. – Esterhazyho potkal na té druhé obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se čtyřmi. – Přesto jsem z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco šťastně překonám. – Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy uvidíme, dnes Ti také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během těchto několika dní dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u sebe, žádné bych si jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno vyprávět. – Ach, jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic – rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým (vším), to ostatní, co pro nás musí a má být, musí poslat bohové.

Tvůj věrný Ludwig

*

Večer v pondělí 6.7.

Ty trpíš, má nejdražší bytosti. – Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí – čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu. – Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán tu i tam dobrotou lidí, si míním právě tak málo zasloužit, jako si ji zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – mne tíží. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. – Pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu. – Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se přede mnou neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská.

*

Dobré jitro!   7. července

Již na lůžku se mé myšlenky vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, pak zase smutné, očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen zcela s Tebou, nebo vůbec ne. Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši, obklopenou Tebou, poslat do říše duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se musíme vzdalovat od toho, co tolik milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském střihu, jaký teď zakouším, bídným životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším chemickým prvkem i preparátem – ve svých letech bych potřeboval trochu jednotnosti, životní vyrovnanosti – může toto být při našem vztahu? – Anděli, právě se dozvídám, že pošta odchází každodenně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned – buď klidná, jen klidným pohledem na naše bytí můžeme dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu – buď klidná – miluj mne – dnes – včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále – nezneuznávej nikdy nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má, navždy svoji.

…impresário Ludwig takto nejspíš psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek důvěrně komicko kosmicko chemicko neodolatelné v páru a páření:

Byly jimi tyto šťastlivé bytosti…

Giulietta GUICCIARDI

Amalie SEBALD

Thérèse von BRUNSVIK

Joséphine von BRUNSVIK

Antonie BRENTANO

Anna Marie ERDÖDY

Almerie ESTERHAZY

Nedaleko od parkoviště KoMe na samém cípu závěru K.V. anebo těsně od začátků lázeňského prostředí Karlových Varů vede naučná stezka Beethovenova vyhlídka až k chatě básníků a dále se dostaneš ke Gœthově vyhlídce (nefunkční, tedy zavřená a nepřístupná stará babička rozhleden). Beethoven má trvalý zelený sošný pomník na plácku před hotelem Richmond a kousek za ním je tak trochu ve stínu Japonská meditační kamenitá zahrada a blízko ní pramenitá říčka s ledovou vodou. A u Beethovenova památníku se vyjímá Ddvojsoší Elle 2012 – dvě stě let po znamenité korespondenci – znázorňující onu nesmrtelnou krasavici milenku s houslovým náčiním a hrající si s houslovým klíčem, zážitek stejně účinný, jako pexeso s malířskými virtuozitami k sehnání v galerii současného a moderního umění města K. Varů. Do 5.1.2014 navíc potrvá v prostorách Becherova přepychového domu (na adrese kousek od ruského kostela) výstava věřícího fakt v pravost a na pravdivost, malíře Josefa Váchala.

LA COLAZIONE DEI CANNOTTIERI

Renoir má na obraze čilou tvář náruživé dívky

emoce ji zajímají, aby vydržely horké jak polívky

nosí noblesu a pousmání okoukané od kavalíra

andělsky se dívá a rozeznáš i potmě, jaká je v ní síla

toulá se a přede, ráda na plnou nádrž jede, vrní jako vrňátko v dešti

pěstuje si prestiž, a kdy rozjede playboyácky Parádu? ani paviánsky nevřeští

tahle osudová Rusalka osudové setkání šviháckým esperantem nepočeští

LUDWIG VAN BEETHOVEN

☼  17.12.1770   Bonn    ♂   26.3.1827   Vídeň

Když budete také vzpomínat na výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se podtrhne, jak je Beethovenova hudba stále živá a zásadní. Čas ji ani nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů k ní nalézají stále vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým působením na posluchače.

Už za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký tedy byl Ludwig van Beethoven?

Narodil se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.

V osmi letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo, nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální specifika kvality pro německou mládež.

Bylo to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.

Beethovenovy předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování, které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u Beethovenových předků nešťastnou roli.

Z několika učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení. Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch. V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí, neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období, kdy nelze hovořit zrovna o blahobytu.

Po příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a víc dbát o svůj zevnějšek. Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně přestal mít zájem o společenský život a vtom i jeho image utrpělo výrazný šrám na kráse. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbili se mu ženy. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy fiaskem. Byly to vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.

V kontrastu ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí – s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky temných vlasů.

Jeho vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce, nebavil se s nimi, mračil se na pohled na jejich zvědavost, ale tím se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem vyšinutého kluka na vycházce.

Beethoven byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl ještě zcela na 100% nezávisle odpoutat. Jeho styky však neměly podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.

Ve věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis, Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, životní prohře, k vyloženému zoufalství – zejména poté, když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají („Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít osudově ze života, ale to bylo jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citelný citový otřes, s nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě Měsíčního svitu.

Jestliže je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život + přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.

Beethoven vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčují. Mnohá díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností bezbarvých a nevyhovujících individuí.

Beethovenův skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální – v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.

Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc než 100 a Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Vznikaly složitým procesem pokus omyl, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.

Výjimečným dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (dodal ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor) zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří obklopenému bohatými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si „vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru skladby.

Ač Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy. Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou jen za cenu nekompromisního úsilí neváhat se postavit proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a pramálo marnivé ženy.

Jako vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody Monte Ludwiga).

Beethovenovy kompozice nebyly vždy přijímány jen s porozuměním, mnohé se setkaly s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X až po nás jednou zanechá své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii. Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvným připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho ochránily před přísnými represáliemi.

Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno již za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení jeho záměrů pod houslovým klíčem na vážný požitek z vážné hudby až dlouho po smrti autora. Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin Ludwiga van Beethovena.

LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJOTRLEJŠÍ ZE VŠECH?

Jsi nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky

dar naší země začíná v hlíně žoviálně s poupátky

máš vzezření urozené lvice a triky věčné štramandy

andílkové tají dech, když smějí s Tebou roztančit parádní kus palandy

jsi číslo ludolfovo časté výkvět znalce z botanické zahrady

Eden je jen jeden: ta výjimečná zdobí vrcholné poklady

jsi veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní

Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přidanou léčivou vůní!

Petr Lachmann v LN uvádí ke dni 15/11/2013

OTAKAR VOČADLO

2.10.1895   Klatovy – 24.1.1974  Praha

Jeho nejúspěšnějšími knihami jsou: Anglická literatura XX. století (1932), Současná literatura Spojených států (1934), Moderní americká literatura (1938), Basic Words. 850 základních slov English – Czech (Bohemian) (1946) a Anglické listy Karla Čapka (1975).

Profesor anglické řeči a literatury, píšící do anglických a amerických listů o české moderní i klasické literatuře, publicisticky seznamoval české čtenáře s toutéž tématikou z anglosaského světa na stránkách Lidových novin. Zasloužil se o oboustranné poznávání a navazování kulturních styků, které se v jeho době teprve počínaly rozvíjet.

Tvůrčí spisovatelé snad nemají moc zajistit náboženskou nebo sociální spásu světa, ale mají právo a poslání podporovat vzájemné dorozumění mezi lidmi, a to je ten největší úkol na světě, uzavřel Karel Čapek svůj anglický proslov. Za nadšeného potlesku sto padesáti účastníků slavnostního oběda, pořádaného londýnským PEN Clubem na jeho počest, usedl autor dramatu R. U. R. na své čestné místo mezi spisovatele Gilberta K. Chesterstona a autorku romantických a pohádkových knih, rumunskou královnu Marii, pobývající v Anglii na návštěvě u svého královského bratrance (již spodobnil na stránkách už roku 1916 plátek Světozor, který vydával Jan Otto naučný nebo poučný).

U jiného stolu sledoval Čapkovu řeč o šest let mladší krajan Otakar Vočadlo a tužkou si do kopie jejího konceptu dělal poznámky. Vedle sedící novinářka se cenného suvenýru zmocnila a nazítří, 4. června 1924, vyšel v Timesech obsáhlý referát s citací takřka celého projevu. Byl skromnou pýchou Karla Čapka, který se žertem označoval za hluchoněmého poutníka a čtenáře anglických originálů, jenž teprve v Británii zjistil, že nerozumí slovo anglicky. Byl i satisfakcí pro Vočadla, jehož zásluhou bylo jazykové vybroušení textu a správnost Čapkovy výslovnosti.

Otakar Vočadlo, čerstvě habilitovaný pro obor „čsl. jazyka a literatury“ na londýnské univerzitě, měl již v Anglii důležité konexe. Vyzván předsedou PEN Clubu Johnem Galsworthym, aby se stal členem výboru, seznámil se s anglickými spisovateli a mohl být nejen iniciátorem pozvání Karla Čapka, ale zprostředkoval mu i další jedinečná setkání. Jedním byl privátní oběd u George Bernarda Shawa, při němž Vočadlovo vegetariánství souznělo s hostitelovým (zatímco Čapkovi byly předloženy kotlety).

Vočadlo pak byl Čapkovým průvodcem při cestě po Anglii, Skotsku a Walesu, z níž spisovatel zasílal do Lidových novin cestopisné fejetony. Anglické listy byly otiskovány od 15.6. do 21.8.1924 a v říjnu vyšly knižně. Vočadlo v nich figuroval jako „dobrý český strážný anděl“ nebo „učený přítel“.

POKOLENÍ FILOLOGŮ A UČITELŮ

Otakar Vočadlo pocházel z pražské rodiny filologů a učitelů. Děd Jan (1814–1885), právník a docent francouzštiny, vydal několik právnických příruček, přehled francouzské mluvnice a dějin literatury. Otec Vilém (1846–1913), gymnaziální profesor, byl polyglot a sestavil polsko–český slovník. V jeho posledním učitelském působišti Klatovech se 2. října 1895 Otakar narodil. I on měl zálibu v jazycích – časem jich ovládl až dvacet – a ta ho přivedla k angličtině a slavistice na pražské Filozofické fakultě. Studium přerušila přehlušila válka, jejíž druhou polovinu strávil u 11. pěšího pluku v maďarské Gyule a na východní frontě, kde se po zkouškách z pěti řečí uplatňoval jako překladatel.

Po válce pokračoval ve studiu u zakladatele české anglistiky Viléma Mathesia. V jeho semináři se seznámil s kolegyní, dcerou profesora kvasné chemie a fotografie na České vysoké škole technické Karla Kruise (1851–1917). Po promoci v březnu 1921 nastoupil k ročnímu postgraduálnímu studiu na londýnské univerzitě a v listopadu se s Ludmilou Kruisovou (1895–1982) oženil. V roce 1922 byl pověřen, aby vyučoval na Škole slovanských studií při King´s College londýnské univerzity.

Zde působil do roku 1928, kdy byl vyslán na několikaměsíční přednáškové turné po Spojených státech a Kanadě s cílem vzbudit na tamějších školách zájem o výuku slavistiky. Třikrát objel USA, dvakrát byl v Kanadě, na šestnácti univerzitách a kolejích pronesl 55 přednášek a dostal čtyři nabídky na místo. Přijmout některou z nich by však znamenalo vzdát se anglistiky, a to Vočadlo nechtěl tolerovat. V odmítavém rozhodnutí ho Vilém Mathesius podpořil slovy, že „nemáme tolik anglistiků, abychom je mohli vyvážet“, a ministr školství a národní osvěty, Slovák Ivan Dérer, přesvědčováním, aby Vočadlo na bratislavské Komenského univerzitě založil katedru anglistiky. K tomu došlo v roce 1933, o tři roky později byl jmenován mimořádným profesorem a působil zde až do rozpadu ČSR.

DOPISOVATEL LIDOVÝCH NOVIN

S Karlem Čapkem se Otakar Vočadlo setkal v roce 1921, když mu jako dramaturgovi Městského divadla na Vinohradech dával tipy na anglické hry vhodné k rozšíření repertoáru. Díky Vočadlovým česko–anglickým kontaktům se v Praze ustanovila 15. února 1925 pobočka PEN Clubu. Po letech si povzdechl: „Archiv zmizel, takže když se oslavovalo jubileum 40 let, neměli ponětí, jak to bylo, a mne se ovšem nezeptali, ač jsem stál u kolébky.“

Po návratu z Anglie Karel Čapek navrhl nakladatelství Aventinum zřídit edici moderní překladové literatury a doporučil, aby ji vedl a redigoval Vočadlo (slang pro bystré vočko). Anglo–americká knihovna Standard Library byla dedikována T. G. Masarykovi, s nímž jako znalcem Vočadlo konzultoval výběr prvních titulů. V letech 1926–1933 v ní vyšlo 31 svazků v jednotné grafické úpravě Josefa Čapka, čtyři romány přeložila Ludmila Vočadlová. Úspěch Standard Library, záviděné i oceňované konkurencí, byl bohužel uťat hospodářským krachem Aventina. Příčinou byly finančně i odbytově příliš hardcore náročné projekty jeho majitele Otakara Štorcha–Mariena. „Byl mladý a dost naivní snílek,“ vzpomínal Vočadlo, „a zakrvácel se velkými podniky (vydal v úplnosti celého Flauberta!). Jeho paní to předvídala a tehdy nás navštívila, abych mu jaksepatří domluvil do duše.“

Otakar Vočadlo patřil mezi účastníky Čapkových pátečnických schůzek, na nichž se nejraději setkával s Josefem Palivcem a kam občas přivedl i některého anglického intelektuála. Čapek ho také přemlouval k dopisování do Lidových novin. Představoval si zábavné sloupky z anglického života, ale Vočadlovi sednul víc střízlivější styl, námětově podložený jeho vědeckou orientací a vztahy s osobnostmi anglické a americké literatury a vědy.

Spisovatele představoval v příležitostných črtách: Mark Twain. Sto let od jeho narozenin (1935), Bernard Shaw osmdesátníkem, H. G. Wells šedesátník (1936), Šedesátka Uptona Sinclaira (1938) či James Fenimore Cooper. Ke stopadesátému výročí narození (1939).

V říjnu 1931, kdy se v Londýně konala druhá konference u kulatého stolu o budoucím postavení Indie, přiblížil veřejné vystoupení věhlasného vůdce hnutí za její nezávislost sloupkem Hodinka s Gándhím. V nekrologu Zemřela matka PEN Clubů (1934) vzpomenul iniciátorku a první předsedkyni Mezinárodního PEN Clubu Catharine Amy Dawson Scottovou a pět dní po úmrtí TGM otiskují Lidové noviny jeho článek Masaryk v anglické literatuře (1937).

Anglista Vočadlo se nezapře v podrobném zpravodajství První mezinárodní kongres koloniální historie (1931), ve zprávě o návštěvě britského historika Profesor Mowat v Bratislavě (1937), v kritické recenzi České věci v nové Encyclopædica Britannica (1929), referátu Komenského spisy v anglickém rouše (1929) či v upomínce třístého výročí úmrtí dramatika Johna Webstera Současník Shakespearův (1938).

Za pomnichovského soumraku ďábelských vyvrhelů posílá do anglického týdeníku New Statesman dopis, otištěný 15. října 1938 s titulkem Finis Bohemia?, považovaný za „jedno z nejlepších vyjádření české odezvy na tragické události“. V témže roce oponuje v Lidových novinách úvahou O název univerzity Komenského záměru přejmenovat ji na Štúrovu.

V únoru 1939 Arne Novák čtenářům Lidových novin v krátkosti podal, co otiskuje časopis Luhačovský Sokol – Vočadlovy vzpomínky na někdejší výlet Anglií s Karlem Čapkem: jak na oba zbyla samotná matrace přeplněného hotelu v Liverpoolu, jak Čapek nestíhal naskočit do rozjíždějícího se vlaku a zůstal stát sám na peróně bangorského nádraží s vyčítavou grimasou v tváři a dětsky udivenýma očima a jak nevydržel jediný den, aniž by nepsal svůj slavný cestopis – fejeton.

OD MNICHOVA PO VÍTĚZNÝ ÚNOR A DÁL

V nových poměrech byla další kariéra profesora Vočadla v Bratislavě nežádoucí a takřka v předvečer odtrhnutí Slovenska byl převelen na pražskou univerzitu. Do jeho práce však záhy zasáhlo, že české vysoké školy byly 17. listopadu 1939 uzavřeny a zapečetěny a v srpnu 1940 byl zakázán prodej a vydávání knih britských a francouzských autorů.

V době heydrichiády byl Otakar Vočadlo 3. listopadu 1942 zatčen gestapem a převezen do koncentráku v Terezíně. Odtud po sedmi měsících putoval do Osvětimi a posléze do Buchenwaldu, kde zůstal do května 1945. Pro své univerzální jazykové znalosti byl využíván jako tlumočník, přesto unikl jen tak tak likvidačnímu odeslání do podzemní fabriky Dora, vyrábějící německé rakety V–2, kde zařvalo přes 20 tisíc vězňů. Sám vzpomínal, že najít sílu v těžké situaci mu pomohly sonety anglického romantika Johna Keatse, jež se podařilo propašovat do jeho terezínské cely.

Po osvobození začal brzo opět vyučovat a v listopadu 1946 byl jmenován řádným profesorem. Mezitím pobyl několik měsíců v Cambridge na pozvání, aby přednášel posluchačům words of wisdom, a znovu si sem dojel v květnu 1947 pro titul Master of Arts honoris causa, udělený tamní univerzitou.

V dubnu 1948 slavila Univerzita Karlova jubilejní 600. výročí svého založení. Na protest proti únorové čistce mezi profesory a docenty odmítli představitelé britských univerzit přislíbit svou účast. V úvodníku Kulturní politiky jejich postoj uštěpačně glosoval Stanislav Budín, předválečné trdlo a šéfredaktor Rudého práva, působící nyní od poloviny března jako zahraniční komentátor Svobodných novin. Vočadlo reagoval rozhořčeným až nasupěným dopisem, v němž ho nazval komunistickým špinavým ignorantem násobícím svým lhaním a štvaním proti britským kapacitám ostudu vzniklou pronásledováním českých kapacit a špiček mezi učenci vůbec. Po poradě s šéfredaktorem E. F. Burianem raději dopis ani redakční odpověď nebyly publikovány.

V březnu 1949 byla Vočadlova opětovná cesta na pozvání cambridgeské univerzity k přednáškám zamítnuta a vzápětí byl rozhodnutím akčního výboru Národní fronty Filozofické fakulty zbaven funkce ředitele anglického semináře. V říjnu 1950 vyzvalo ministerstvo školství, věd a umění děkana, aby počínaje školním rokem 1950/51 zatrhl Vočadlovi učitelskou činnost, a po půl roce byl propuštěn jako nežádoucí s upozorněním, aby „si vyhledal nové působiště mimo obor vysokých škol“.

Zbaven univerzitní a publikační základny, možnosti volně cestovat, mít osobní kontakt se zahraničními vědeckými kolegy a jejich normálními pracovišti byl odkázán na nejistý, sledovaný dopisní kontakt s cizinou. Přesto udržoval spojení také se svými bývalými kolegy a studenty vegetujícími prospěšně v exilu.

Předčasně penzionován nezahálel ani náznakem. Když v roce 1957 Jan Werich pojal záměr napsat divadelní trhák Falstaffovo babí léto (1964), Otakar Vočadlo mu dodal svůj překlad, opatřený poznámkami. „Zkrátka vědecké dílko,“ pochvaloval si Werich a za spolupráci, při níž mu Vočadlo „projevil názorně krásy a poklady Shakespearovy řeči“, v tištěném vydání hry nezapomněl napsat. „Upřímně Vám děkuju, pane profesore.“

Tehdy se Vočadlo začal za obětavé pomoci manželky zabývat třídílnou edicí Shakespearova díla v překladu Josefa Václava Sládka, která vyšla v šesti svazcích v letech 1959–1964. Obsáhlá studie a kritický aparát byly velmi oceňovány, takže Vočadlo byl v denním tisku připomínán na důležitou roli kvality lidského ducha, jako by se nechumelilo, prostě jako ten „známý shakespearovský badatel, univerzitní profesor“. Ke skutečné rehabilitaci došlo v roce 1968, kdy z více než padesáti perzekvovaných učitelů FF UK byl Otakar Vočadlo v její první vlně vedle J. B. Čapka, Václava Černého, Zdeňka Kalisty, Jana Patočky nebo Růženy Vackové. Školním rokem 1968/69 opět začal přednášet.

ANGLICKÉ LISTY KARLA ČAPKA

Novelou zákona, ukončující pracovní poměr vysokoškolských profesorů starších 65 let dnem 1. března 1970, se normalizační primitivní režim bludných holandských narušených nadutců elegantně zbavil většiny nedávno rehabilitovaných skutečných pedagogů. Nyní definitivně důchodcem, Otakar Vočadlo si stanovil pracný, ale radostný úkol – komentovanou edici čtyřiceti jemu adresovaných Čapkových dopisů. Ediční rada ČSAV počátkem roku 1971 záměr vydat knihu schválila, Vočadlo se za spolupráce své manželky dal do práce a koncem roku byl rukopis na světě. Recenzní řízení se však protahovalo, jak vázlo půlročním čekáním na posudek a jak jiní posuzovatelé vyžadovali úpravy a dopsání dalších kapitol.

Mezitím londýnský Institute of Linguists udělil Vočadlovi pamětní medaili, ale vycestovat na jaře 1972 nebylo přes Husákův odpor jednoduché, a tak ji za něho ostentativně převzala s veškerou důstojností osmiletá vnučka Karolina, žijící s rodiči v Anglii.

Vočadlo si stěžoval na rušení spánku nočními podzemními výbuchy při ražení metra, na hluk a smog Legerovy ulice („z dříve pěkné, vzdušné ulice se otevřením pankráckého mostu stala motorway“), špatně se mu dýchalo. Zdraví, podlomené za obou válek, se zhoršovalo. V polovině ledna 1974 dokončil definitivní rukopis a odevzdal ho. Týden nato, doslova uprostřed práce nad texty básníků Byrona a Miltona, podlehl rozsáhlému infarktu myokardu.

Anglické listy Karla Čapka vyšly v závěru roku 1975 a staly se kulturně-politickou senzací. V močálu normalizace se objevil nenápadný ostrůvek něčeho nečekaného, až neuvěřitelně fresh fungujícího. Publikovaná korespondence dala nahlédnout do téměř neznámé části života Karla Čapka, komentář ukazoval jednoznačnou západní orientaci obou adresátů, byl oproštěn od všudypřítomné ideologie a chápán jako připomínka svobody mezinárodních kulturních vazeb za první republiky. Z textu, předvádějícího autorovy hluboké znalosti anglické literatury i množství praktických kontaktů s osobnostmi anglické slovesné kultury a vědy, vystupovala Vočadlova vzdělanost, vědecké zaujetí, vlídnost a noblesa. Lidé, kteří patnáctitisícový náklad knihy během několika dní skoupili, Otakaru Vočadlovi porozuměli what does it mean to be „eso“, Ace in the central Europe.